Melta po Babičce

Mám 92 letou babičku. Úplně zdravou. Pravidelně přicházím s pytlíkem bílých rohlíků a nacházím ji ohnutou u odpadkového koše (předklon v úhlu, který ani já nezvládnu a to se považuju za člověka v kondici). Zavazuje pytlík se svými třemi slupkami od banánu a brambor a říká: „Kačul, to víš, já už na ty záda a na ty kolena nemůžu…“

Moje babička byla fantastická kuchařka. Její vepřo knedlo zelo a maso na hořčici s knedlíkem by ocenili největší gurmáni. Nejvíc já s tátou a s mojí ségrou. I ty palačinky od ní byly nejlepší na světě. Babiččin jídelníček se léta pohyboval mezi brambory s mlíkem k večeři, rohlík s bílým kafem (meltou) k snídani a polévka s hlavním jídlem (dokud vařila ještě pro víc lidí). Hlavní jídlo byl povětšinou ten nejlepší knedlík na světě s nějakou omáčkou.

Uznejte, žádný výstřelek zdravé stravy – naprostá česká klasika.

Dneska po mně chce občas vinnou klobásu nebo párek, občas plátek masa…jí málo a moc už nemá na nic chuť. A nejvíc, nejvíc si pochutná na té meltě s mlékem a rohlíkem. A je úplně fit! Nad jejími krevními testy kroutí hlavou doktoři, kardiolog, co jí kontroluje jednou za půl roku budíka, jí říká, že je sokolnice a že takhle z postele nevyskočí kdekterý šedesátník.

Lámu si nad tím hlavu. A došla jsem k nějakému závěru?

Ano, moje babička měla z jídla vždycky radost. Uměla uvařit tak, že si na tom sama vždycky pochutnala. Nikdy nepřemýšlela o živinách, o zásadotvorných nebo kyselinotvorných potravinách. Prostě šla na zahrádku a každý den utrhla salát a ten čerstvý snědla. Obilí z vlastního pole vozili k mlynáři a z něj pak pekli koláče a chleba. Její babička jezdila zadělávat na chleba jednou za 14 dní a to byl prý obřad. Aby se kvásek nelekl, aby ho neofouklo….

Miluju všechny tyhle povídání o jídle, jak to bylo za jejího mládí. Popíjím tu bílou meltu a poslouchám. To jsou věci, to muselo být opravdové jídlo. Všechno maso bylo bio, všechna zelenina byla bio a nikdo o tom nemusel přemýšlet.

No jo, časy se mění. Ale jedno vám řeknu, začne teď zrát ovoce, na podzim budou jablka. Vyhněte se supermarketům a až pojedete přes malé zapadlé vesnice na výlet, zaťukejte sem tam na nějaká vrátka a zeptejte se toho dědy, co vám otevře, jestli by nevěděl o někom, kdo má jablíčka na prodej. Ze zahrádky. Fakt to udělejte, budete mít radost, že nejsou jedno jak druhé, nablýskané voskem.

A hlavně…ať jíte, co jíte, mějte z toho radost a potěšení, zdá se, že to je recept mojí babičky na dlouhověkost. A možná k tomu můžete vyzkoušet starou dobrou meltu…kdo ví, třeba na ní něco bude

Pěkné léto plné čerstvého ovoce,

Katka

Okénko jedné obyčejné výživové poradkyně

A je to. Můj šestiletý syn se vzbouřil. Zelenina je pro něj sprosté slovo. Babičce pláče na rameni, že chce, aby maminka vařila stejně jako ve školní jídelně (maminka se radši nedívá na jídelní lístek u družiny, protože by dennodenně propadala zoufalství). Ještě před večeří protáhne čumák na můj indický dahll s rýží basmati (který vždycky jedl s chutí) a prohlásí, že to za žádnou cenu jíst nebude. A kváskový chleba s lučinou vyhandlí ve škole za bílou housku tučně namazanou taveným sýrem a gothajem. GOTHAJEM!!! Babička je partyzán a s Matyáškem vyráží na lov do Jednoty, kde pod rouškou laskavosti (maminka by ti to nekoupila), vybírají párek, jeden mooooc dobrý jahodový jogurt a krabičku tiktaků. Dva dny po střevní chřipce.

Tak tohle nedám. Věším svoji milovanou práci na hřebík a odcházím do kauflandu za kasu. Víc nezvládnu. Probírám to s manželem, babička zarytě tvrdí, že to přeháním a že Martin (rozuměj můj muž), taky vyrostl na rohlíkách a paštice. Nutno podotknout, že netuší, jak moc jiné rohlíky a paštika to tehdy byly. Ale svým způsobem má pravdu.

A řešení? (Moje milé kolegyně ve Well mně do Kauflandu nepustily a trvají na tom, abych to nějak vyřešila a tu situaci pak sdílela s vámi)

To ještě nevím, bude to na seriál.

Dneska část první:

Stežuju si Martinovi. Co mám dělat? On je systemik. Vidí věci jinak než já. A dá mi radu, za kterou bych ho umlátila paličkou na maso (aspoň by našla využití, u nás řízky klepeme málokdy).

Kačko, budeš to muset pustit.

Xxxxxxxxxxxxxxxxx

Ty křížky znamenají něco ve smyslu: nechtějte vědět, co následovalo. A když jsem se uklidnila, musela jsem uznat, že má naprostou pravdu. Tlak vytváří odpor. Tlačila jsem příliš. Moje dítě se postavilo na odpor. Pomůže tomu, že budu tlačit víc? Ne. Pomůže tomu, že jako hlídací pes od této chvíle budu vyzvídat, co u babičky jedli ke svačině? Ne. Pomůže tomu, když ještě striktněji narvu do jeho jídelníčku tunu lokální, sezónní bio zeleniny, nad kterou on ohrne nos? Ne.

A tak kapituluji. Nakoupila jsem po dvou letech šunku od kosti (97% masa) a housky (na ty úplně bílé jsem si ještě netroufla, ale počkejte, já to dám). Namazala máslem. Přidala rajčátka. Víte, ty nezralý, z Kauflandu. Přesně ty, co cestovaly tisíce kilometrů a obsahují tak mínus tři a půl živiny. Tak přesně ty.

A když jsem ho vyzvedávala ze školy, krabička od svačiny byla prázdná. Úplně prázdná.

A dostala jsem jednu úplně velikou, krásnou a obrovskou pusu.

(A protože ještě nevím, jak to bude dál, napíšu vám to, až to vědět budu)

Pěkný den,

Katka

Úkrok stranou

Tak už vím, jak je to o kousek dál. Zkráceně tomu říkám „úkrok stranou“. Představte si, že se živíte tím, že lidem vyprávíte, jak je důležité pro jejich zdraví, aby se v zimě necpali cukrovím a mandarinkama, když chtějí maso, aby pro něj nechodili do supermarketu. Představte si, že v sobě nesete tisíce malých drobných souvislostí, týkajících se jídla a výživy obecně, které vás vedou k tomu, že nakonec vaše lednice obsahuje tak akorát kysaný zelí, vajíčka, sýr od Roubené studny, jogurty od Roubené studny (maminka dětí od nás ze školky vlastní tuhle úžasnou restauraci). Máslo. Maso z farmy. Zeleninu z bedýnky. Ovoce z bedýnky. Džem bez cukru. Tahini. Dobrá hořčice. A tak… do Alberta jedete už jen pro toaleťák. Moje máma šílí: oni tu nemají ani normální cukr – a jde si půjčit k sousedům. A o 5 minut později tam běží pro mlíko do kafe. Jsem za blázna.

Představujete si to? Tak dobře.

A teď, dávejte pozor. Žijete si hezky pohodlně v tomhle svém světě, plném skvělého opravdového jídla. Přijde vám úplně normální, že vaříte polévky, pečete chleba ze svojí čerstvě umleté mouky, přepouštíte si máslo. Víte, proč to děláte. A selháváte v tom nejpodstatnějším: to dítě (vaše nebo moje dítě – to je jedno) nechce nic. Dýňovou polívku už dávno nejí. Fazole mu nechutnají. S unuděným výrazem ve tváři si vezme hrušku (zase hruška). Pobaveně hlásí kdekomu, že maminka je výživová pipinka a stejným tónem, jakým maminka mluví o televizi a tabletech, on mluví o salátu se sýrem.

Ruku na srdce, zrovna tohle dítě mi od mala zrcadlí všechny moje stíny, zdá se, že to má v popisu práce – a daří se mu to dokonale. Takže: sledujete to, vaří se to ve vás, překousnete (jinými slovy, neřeknete ani slovo proti) špekáčky na ohni se sousedy, překousnete řízky v trojobalu od švagrové (vždyť je to jen občas), to všechno dáte s taoistickým klidem a jenom sledujete, jak je to dítě divočejší a nespokojenější a uječenější a vy víte, čím to je. Ono má hlad. Jeho buňky mají prostě hlad. Vidíte, babička má pravdu – ON MÁ PROSTĚ HLAD  Jenom není síla, která by s tím pohnula.

A tak uděláte něco, čemu se říká „úkrok stranou“. Tvrdili jste, že kupovat ananas je bohapustý nesmysl? Nic neobsahuje, cestoval podtrženej kdoví odkud a kdoví jak dlouho už leží ve skladu a v obchodě…tak ho kupte. Tomu dítěti, co nejí mrkev, bude ananas chutnat. Vsaďte boty.

Snažili jste se ho přesvědčit, že ta šťáva musí bejt na půl zeleninová? Stáhněte krovky a dejte tam jablko a pomeranč (ten pomeranč, co jste mu celou zimu nechtěli dát). Pořád lepší šťáva z pomeranče (a mrkve!!!) než tatranka, ne?

Viděl maso jen ve školní jídelně (vážně tomu říkají maso)? Uvařte guláš (a vařte ho dlouho, ať je měkej). Třeba si k tomu dá i kousek toho kysanýho zelí nebo salátu, co mu vůůůůůůbec nechcete nacpat až do krku.

Ach to pouštění. Pouštění věcí. Pouštění chtění, aby ostatní členové rodiny jedli to, co vy si myslíte, že je pro ně dobrý. Vždyť na to máte papír, ne? No, jde to ztuha. Ale „úkrok stranou“ pomáhá. Ve vaší lednici jsou najednou cherry rajčátka, kus šunky do zítřejší svačiny (taky jste si všimli, že do šunky začali dávat cukr?) a dokonce….papriky. Ani sezónní, ani lokální, ani bio. Prostě jste normálně dojeli do Alberta. Ukročili jste stranou – na nějaký čas.

A víte, co se stane po nějaké době? To vaše dítě, co nechtělo nic, najednou bez řečí zase po pár měsících vypije „green smoothie“ z polníčku a avokáda. Na mou duši, na psí uši.

Katka

Jedna nanuková poznámka na léto

Děti mně ukecaly, ať jdeme na nanuka. Venku svítí sluníčko, zvažuju, jestli se na sebe budeme zlobit, protože jim to (zase) nedopřeju anebo jestli se pro jednou svět nezboří. Cestou potkáváme rodinku se dvěma dětmi a všichni si spokojeně šmakují na nanuku Magnum. No tak jo. Jásají, až se jim hlavičky natřásají. A maminka je jednou taky hodná. Nebudu si přece kazit ten krásný den.

Diskuze nad mrazákem: neeeeee, tenhle neeeee. A co tenhle? Ne, ten nechcete, tak ok, vyberte si, co chcete, já se nebudu dívat.

Nogger. S karamelem. Ufffffff.

Jdeme s nanuky na lavičku u hřiště. Neodolám – už dlouho jsem nic podobného nedržela v ruce – a dívám se na složení. A to nemám dělat. Mám totiž v tu chvíli neodolatelnou chuť vzít tu umělohmotnou věc na tyčce a zadupat jí do země.

Takže, koukněme na složení:

Obnovené odtučněné mléko, rostlinný olej, cukr, glukózový sirup, glukózo-fruktózový sirup, sušené syrovátka, pšeničná mouka, kakaová hmota, sušené odtučněné mléko, kakao, kypřící látka, jedlá sůl, stopy ořechů a arašídů a kamarádi emulgátory, stabilizátory, aromata, barviva. Nutriční hodnoty (v jednom kousku):Energie 780kJ/190 kcal. Bílkoviny 1gSacharidy 18gTuk 13g

Aha.

Takže museli vzít mléko, něco z něj zřejmě vyndat a pak ho OBNOVIT. Co to tak může být za mléko, vrtá mi to hlavou.

Pšeničná mouka – probůh, proč se do nanuka dává pšeničná mouka? Joooo, to budou asi ty křupinky nebo co.

Kypřící látka: on se ten nanuk asi nejdřív pekl?

Sušené odtučněné mléko – abychom byli štíhlejší – akorát že jim nestačilo to obnovené, tak tam šoupli ještě usušené. Jak fikané.

Že je to třeba emulgovat, to chápu. Spojit dohromady takový koktejl chemie, aby se tvářil jako nanuk třeba ze smetany, tomu říkám umění. Klobouk dolů.

No a obarvit bílou barvu barvivy, to je třeba, to je jasné. Bez pochyby. O aromatech ani nemluvě. Musí se to přece tvářit jako čokoláda, uvnitř jako smetana a ještě víc uvnitř jako karamel, že?

Beru ten papírek, hážu ho do koše, dívám se na svoje dvě milované děti, oblažené svou dnešní kořistí a zaháním všechny chmury v hlavě. Oni to přežijou. A až jim bude ouvej, mají přece maminku výživovou pipinku, tak ta jim ochotně poradí, co by to vlastně měli ze svého jídelníčku vyloučit A nebo je pošlu za kolegyní Olgou, ta to s nima třeba skoulí líp.

Krásné léto!

Katka

Vybírejte kvalitu

Mám ráda kávu. Krásně voní a kvůli té vůni já ráda chodím do kaváren. Vždycky jsem záviděla Francouzům ty jejich kavárny na ulicích, se čtyřma židličkama vystrčenýma na chodníku. Sedí, pijou, čtou noviny. Francouzi umí žít…

Já jsem jí vždycky pila jako capuccino nebo latte. Když jsem se před lety začala věnovat výživě, bylo mi jasné, že i moje káva bude muset projít nějakým vývojem. Můj muž se nezávisle na tom jednoho dne rozhodl, že bude pít kávu bez mléka a říká tomu, že si jí dá „na hulváta“ – úplně nevím, co tím myslí. A protože já náhodou vím, co to mlíko v těle člověka dělá, obzvlášť to mlíko z krabice, rozhodla jsem se, že ho budu následovat. Znáte to, v dobrém i zlém.

A tak jsem se kroutila na pumpě, když jsem se těšila na svoje malé (to už umím pít) espresso macchiato a on se na mně významně díval, jestli tam to mlíko opravdu potřebuju…a začala jsem ho pít taky „na hulváta“ (ačkoliv stále nevím, co tím myslí). Jsem přece výživový poradce a výživoví poradci by asi měli svůj seznam hříchů jaksi umenšovat. Na mém osobním seznamu zeje káva s mlékem s fantastickou 90% hořkou čokoládou s mandlemi.

A pak se něco stalo. Zapadla jsem jednou v zimě do Kaférny v Písku s vybitým telefonem. Sympatický pan barista se mně zeptal, jak se mi daří a já po něm chtěla nabíječku. Bez mrknutí oka ji vytáhnul, aniž by mně přesvědčoval, že si mám taky něco dát. A já jsem si dala kávu. S mlékem. Bezmyšlenkovitě. A nějak se mi tam v tom křesílku zalíbilo. Časem jsem zjistila, že si můžu přinést svůj hrneček, když nemám chuť vyhazovat každý druhý den jeden kelímek do koše. A začala jsem se učit pít kafe bez mlíka z hrnečku po babičce. Espresso.

„Dneska máme na mlýnku Brazílii, dejavue, je trochu kyselejší“ hlásí pan barista a znovu se ptá s pobaveným výrazem ve tváři, jestli si dneska dám machiatto nebo espresso. Přiznávám, že jednou za čas si dopřeju tu slastnou vzpomínku na kávu s našlehaným mlékem, ale většinou už si pochutnám na té „jenom“ kávě.

A co mně na tom baví nejvíc, je ta kvalita. Já vím, že tohle kafe někdo s láskou objednal a vybral, někdo hlídal, jestli se doveze do Čech a někdo se zajímal o to, jak bude upražená. Znám (díky panu baristovi) celou tu cestu zrníček až do mýho šálku po babičce. To mně baví. Stejně jako si vybírám čerstvé mléko od Roubené studny, hovězí špekáček z farmy Kámen a zeleninu od pana Kunce, chodím na kávu do kaférny k Radkovi a Evě, zajděte taky, je i v Příbrami.

Ještě máte chuť si dát rozpustnou s mlékem? Zajděte se tam zeptat, z čeho ta rozpustná káva je, to se pobavíte…a až se dosmějete, dopřejte si opravdovou kávu (opravdové maso, opravdový chleba,….)

Život je fajn!

Katka

Účel světí prostředky

Zpráva z čundru. Moje děti ušly 17 km. UŠLY 17 KM!!!!!!! Máme za sebou víkend s kolegy mého muže. Překrásné místo na Rabštejnsku, takový schovaný ráj na zemi a uprostřed něj v malém údolíčku nad potokem dlí malý čundrácký přístřešek, uvnitř střechy díra na kouř z ohně, nad ohništěm rošt. Matyáš nadšen. Vaří polévku z borových větviček, Terezka bloumá po lese a já spokojená a vybavená buřty z www.nakupzfarmy.cz. Bez éček. V batohu čokokokosky od Zemanky, chleba z Góvindy, prostě pohoda. Nějak jsme všichni krásně tolerantní k tomu, čím já se živím a já pozoruji bez jediného komentáře Michalův lančmít na pánvi, lečo a asijské polévky v ešusech ostatních dětí. Ta nostalgie. Chleba s paštikou, lečo z konzervy. Vlastně mně to ohromně baví. A vzpomínám na dětství, kdy mi máma opékala maso z konzervy jako výjimečnou lahůdku a sbíhají se mi sliny.

A tak si tak jdeme druhý den na výlet, moje dítě, co neušlo za celou zimu víc než 3 kilometry ke Smetáku, fňuká už za druhým stromem, že ho bolí nohy, ale nějakým zázrakem dojde až na Rabštejn. To ještě, chudák, netuší, že ho zpátky čeká ještě aspoň 10 km. V rámci mého cvičení nekontrolovat dovolím dětem všechno, je přece čundr, nehodlám se trápit smaženým sýrem v restauraci – jediné hospodě široko daleko, kde nemá smysl hledat zdravé jídlo. A když něco nemá smysl, zásadně to nedělám.

Cesta zpátky plyne dobře, až 3 km před cílem Matyáš začne stagnovat. Ne, už dál nepůjde, ani 10 metrů, nemůže, noha ho bolí tak příšerně, že pláče, spíš ječí a moje motivační kecy o posledních pár krocích (myšleno pár pouhých kilometrů), tečou kolem jeho uší bez povšimnutí. Začínám ztrácet naději (a hlavně nervy).

Tomáš s mým mužem Martinem sedí na okraji lesní cesty a pobaveně sledují moje rodičovské (ne)dovednosti. A pak Tomáš dostane fantastický nápad. Vytáhne ze dna batohu pytlíček M&M’s a zamává jimi Matyášovi před uplakaným obličejíčkem. Ten se rázem rozsvítí, zapomene na šílenou bolest nohy a natahuje dlaň. Tak. Jsem v pasti. Lentilky vážně nesnáším. Patří na mém seznamu potravinářských katastrof na nejvyšší příčku (hned vedle nanuků Nogger). A já se teď mám snad rozhodnout, že to nedopustím?

Ale kdeže. To víte, že dopustím. A ještě ráda. Matyáš s Terezkou a větší Terezkou putují jako malí oslíci za mrkvičkou. Holky se tím baví a on úplně smrtelně vážně stojí na nohách jen díky těm parádně barevným (a barveným) kuličkám – jak Tomáš vyčetl ve 100g výrobku pouhých 68g cukru. Co 250 metrů obdrží jednu do dlaně a spokojeně dotáhne poslední 2 kilometry. A já musím přiznat – promiňte mi zase ten výraz – že mi pro jednou lentilky M&M’s opravdu zachránily pr… zadek. Jak říká moje milá sousedka, někdy účel prostě světí prostředky.

Když myši mají pré

Na rovinu? Mně se to tentokrát nepovedlo ani omylem. Což ovšem neznamená, že vám nemůžu poradit, jak na to, minimálně z pozice „a příště se nedám“.

Máme za sebou parádní víkend. Skvělí lidé z manželovy firmy (OpenOne), krásný pivovar na Zvíkově, slunce, parník, bazén, točené kvasnicové, spousta dětí všeho věku…a na terase pro nás pípa se dvěma kouhoutky – jedním na pivo a druhým na limonádu. A můj syn, jenž zavětřil 3 minuty po příchodu, že té limonády jsou tam hektolitry a jsou zdarma (a maminka neodhalí, kolik toho vypiju), stejně jako objevil ráno k snídani bílý rohlík a na něj nutelu. Zajedl to křupinkami s oslazeným jogurtem, zapil horkou čokoládou, zatímco já se (v rámci cvičení neničit hezký den s rodinou poznámkami o (ne)zdravém jídle) snažila neotáčet oči v sloup příliš viditelně ani jimi jinak nekoulet.

Prostě jsem nechala věci, aby se děly bez mé kontroly a v duchu jsem záviděla známým výživovým specialistům, kterým se povedlo zcela svobodně a láskyplně svým dětem vysvětlit, co cukr v kombinaci s bílými rohlíky dělá našim střevům (a věřte mi, není to úplně pěkné) a jejichž děti to pochopily a místo bílého křupavého rohlíku s nutelou zcela uvědoměle zásadně vybírají z nabízených dobrot třeba vajíčka se zeleninou (s ohledem na standardní výběr snídaní v českých hotelích).

Můj syn mezi ně prostě nepatří. Jasně a stručně mi přichází na mou lehkou námitku vysvětlit, že to doma nemáme a proto on to potřebuje okusit (jeho slova) a zjistit, co to je. Co na to říct. Potřebuje zřejmě vlastní zkušenost. Ptám se, zdali dá přednost jazýčku a jeho chutím před bříškem, načež on má zcela jasno. Ano.

Prý ho mám milovat bezpodmínečně, říká můj muž. Například i tehdy, když odmítá sníst oběd (protože má břicho jako soudek plný limonády) i tehdy, když na zeleninu otočí svůj otrávený ksichtík a s krajním odporem do sebe nasouká dva kousky okurky. I tehdy.

Průběh odpoledne nebudu zbytečně detailně popisovat, neboť mi to připadá poněkud nedůstojné. Řekněme, že jsem lehce selhala ve svém přesvědčení, že je výjimečný víkend a moje děti si to zaslouží.

Co jest ale důležité, je, že jsem se v pátečním chaosu před odjezdem zapomněla vybavit proprietami, které by situaci mohly značně ulehčit, ne-li zvrátit. Příště si zabalím do tašky následující kousky skládačky, jež by lépe zapadly do puzzle představujícího klidný pohodový víkendu (bez dítěte ve vývrtce způsobené nadopováním se cukrem):

Chlorella – naše děti se s ní cpou, když je doma na stole, je zásadotvorná a vrací rovnováhu trávení. Bývá od ní zelená sedačka a polštáře, občas rukávy.

Ječmen – taktéž, nacpe-li se dítě někde cukrem, pomůže ječmen alespoň částečně zvrátit škody napáchané na acidobazické rovnováze těla.

Soul rain – pekelně drahý, ale naprosto účinný a fantastický pytlíček s pitíčkem plným rozdrcených semínek všeho možného, obsahující obrovské množství mastných kyselin, který uvádí tělo zpátky do rovnováhy.

Umeoctové tablety – k dostání v prodejnách zdravé výživy, vrátí tělu zpátky minerály ukradené bílým cukrem.

A tohle všechno bych nenápadně sem tam nějak propašovala do sobotního programu. Mám už vyzkoušené, že když to takhle udělám (v situacích, kdy opravdu nemám šanci to řešit jinak a moudře), projdeme celým cukrovo-limonádovým mejdanem snáz a bez následků v podobě rýmy, kašle a únavy…

Milé maminky, souhlasím zcela, že je moudřejší se do těchto situací nedostávat. Já nejsem vzor té, která by měla dokonale vychované uvědomělé a zásadové děti. Dělám, co můžu. Miluju je i s jejich touhou mít to, co má ostatních 20 dětí v prostoru. A prostě jim to dopřeju, protože nevidím jinou možnost a jáhlovou kaši v krabičce do hotelu na víkend nepovezu, tu uvařím v pondělí ráno. Mám své limity. A hledám řešení typu krizové intervence, když to nejde jinak. Bylo by pro mě snazší sem napsat, jak to zařídit, aby všechny ty „produkty moderní doby“ nechtěly. Ale já na to ještě nepřišla. Máte-li recept, jak na to, ozvěte se, budu vděčná

S veselou nedělní myslí (že už to skončilo),

Katka

Jíme hlavou

Bloumám. Když nemám úkol, s nikým si nepovídám, nemám konzultaci ani se nic neučím, zásadně bloumám. Vypouštím svoje myšlenky na nekontrolovatelné špacíry do minulosti, plánuju vzdálenou budoucnost, jsem úplně všechno, jen ne tady a teď. Všichni guruové světa, zachraňte mne! – přítomný okamžik je pro mě pojmem tak vzdáleným, že dosažitelnější je snad i výchova mých dvou dětí k tomu, aby se neládovali velikonoční koledou (a opravdu jsem se snažila se na ně „netvářit“) od rána do večera.

A tak se často přistihuji, jak jsem snědla oběd a jaksi jsem si nestihla všimnout, že jsem vůbec jedla. Ale vymyslela jsem při tom rekonstrukci bytu a vymalování, promluvila si v duchu s mým drahým manželem o nadcházejícím víkendu, zkontrolovala v hlavě diář na příští týden. A dozlatova upečené kuře se salátkem zmizelo v mých útrobách, aniž bych ho stihla pozdravit.

Takže zpátky na stromy, říkám si, takhle by to teda nešlo. Páč můj učitel psychologie výživy Marc David říká, že jíst a být u toho plně přítomen, je základní předpoklad k tomu, abychom z toho jídla taky něco získali. A abychom pak v deset večer nemuseli vyžrat ledničku. Nadto studie ukazují, že když se u jídla ještě k těm všem myšlenkám v hlavě třeba juknete na zprávy, což já osobně nedělám, protože bych měla rovnou žaludeční vředy, vstřebá se vám až o 70% méně živin, než když víte, že jíte. A co. Nebo aspoň tušíte.

Takže jarní výzva (tak se to dneska na fcb dělá, ne? Ty cvičící výzvy na x dní…), přátelé!!!

Vyberte si snídani, oběd nebo večeři, to je mi šumák, a jedno jídlo zkuste sníst tak, že opravdu budete sedět u stolu, budete si bádat nad tím, cože to máte za dobrotu, kdo to vypěstoval nebo vyrobil, odhrnete bordel, co nechaly na stole děti (znáte to taky?), uprostřed toho chaosu si zapálíte svíčku, vypnete hlasy všech okolo pobíhajících stvoření ve své hlavě a chvíli si prostě užijete ten přítomný okamžik u jídla. Což? 21 dní po sobě? Tak schválně, kdo to dá?:)

Je libo raw dortík anebo kašičku? (aneb povídání o směrech ve výživě)

Chystáte-li se vstoupit do světa výživy, neřku-li výživového poradenství, nezapomeňte si devítku, popřípadě luk a šípy a pořádnou kudlu. Vězte totiž, že vstupujete do válečné zóny. Džungle. Divoký západ. Nebo tak nějak. Odborníci do sebe střílí navzájem, obrněni nejnovějšími vědeckými poznatky a důkazy, laická veřejnost tápe a stébla se chytá u nejrůznějších praktiků nejrůznějších výživových směrů a filozofií. Najděte jedno „výživové“ tvrzení a já vám najdu deset studií, které ho potvrdí a deset, které ho vyvrátí. A tak se kolem dokola dostáváme až k tomu, že maminky důvěřují plakátům v ordinacích pediatrů a tvrzením, že mají svému děťátku raději dát instantní kašičku Hami obohacenou o vitamíny a minerály, protože doporučení odborníků je varují, že kaše z normální rýže nebo prachobyčejných jáhel by nemusela obsahovat přesné množství potřebných živin (nebaví mně rozebírat jakých a vás by to nebavilo taky). Něco jsme na té cestě od našich prababiček do dob současných ztratili, ne? Že by rozum v hrsti?

Věda o výživě je věda relativně mladá. A přesto se už několikrát za těch pár desítek let, co jsme se rozhodli rozebrat jídlo do nejmenších částeček, počítat, škatulkovat, hodnotit a soudit, vytvářet hypotézy a ty potvrzovat (či vyvracet), pěkně sekla. Známe to všichni, s margaríny, s vajíčky a cholesterolem, s dietami pro diabetiky. Ani nemluvím o tom, co se podává podle nutričních doporučení dětem ve školních jídelnách nebo v nemocnicích.

A do tohohle chaosu nám ještě vstupují tzv. alternativní výživové směry. Tedy nazýváme-li nějaký způsob stravování alternativním, musíme se zároveň dívat na to, co je způsob „normální/ standardní“. Je to ten bílý rohlík s máslem a šunkou nebo brambory, kuře a zelenina? Kdo to určuje? Kdo nálepkuje něco jako „standardní“ a něco jako „alternativní“? Prase aby se v tom vyznalo, jak by řekl můj táta, že.

Takže tu máme vegetariánství, veganství, raw food, makrobiotiku, SCD, paleo stravu…oooo, krása, to je možností. A co si zoufalý laik, normální obyčejný smrtelník, má tedy vybrat? Anebo co mu jako odborníci na výživu doporučíme?

Zdravý selský rozum. To je ingredience, na kterou se v tom výživovém masakru jaksi zapomíná. Na moudrost vlastního těla. Ano, já mám ráda k snídani vajíčka a k večeři salátek s rybou, ano, kolegyně Oli ne úplně ráda a často jí maso, ano, Monika miluje UGO šťávové půsty a já když si dám šťávu s řepou, je mi špatně. Potřebuji teplé polévky, horké, na zahřátí žaludku a hůř trávím luštěniny. Hanka si dá po ránu green smoothie a mně by to zabilo. Všechny jsme odbornice, takže co je dobře?

S alternativními výživovými směry se to má dle mého skromného názoru tak: Někdo je nemocný. Ten někdo najde cestu, jak se skrze výživu vyléčit. Tu cestu ověří vědecky (nebo to ani nepotřebuje). A pak napíše knihu a tu pustí do světa jako obecně platnou pravdu. Jako blueprint ideálního stravování pro všechny s danou nemocí. A velmi pravděpodobně najde své příznivce. A své odpůrce. A máme tu nový směr. A tak je to donekonečna.

Vlastně se z toho mého počátečního „vyděšení“, když jsem začala pracovat jako nutriční specialista, vyklubala velká zábava. Protože já vlastně žádný stravovací blueprint nemám. Dělám si trochu spolu s klienty a s jídlem, co chceme. Je to taková odborná „cochcárna“. Trošku jsme si vypůjčily (já i moje kolegyně ve Wellnessii) moudrost východních medicín a díváme se, jak tomu člověku před námi je, jak vypadá, jak se cítí. Jinými slovy, jaký je to typ. Je mu zima? Má červený nos? Má často rýmy? Láduje se k snídani jogurty a čeká, kdy zhubne? Trápí ho nafouklé břicho? Kdy? Jak? Proč? Jak se má v životě? Taky mu vymeteme jídelníček od těch „pajídel“, co je produkují potravinářské společnosti – na čemž se překvapivě nádherně shodnou všechny výživové směry spolu s námi, aleluja!

No a pak… pak už jen sledujeme společně s ním moudrost jeho těla. Co říká jeho žaludek na polévky? Nepotřebuje kousek masa? Nebo vývar? Nebo šťávu? Nedal by si kaši k snídani? Nebo má přestat jíst pšenici?

Mám ráda svou práci. Je pokaždé jiná. Kašlu na tabulky a kalorie. Chcete, aby vám bylo líp? Chcete zhubnout? Milujte jídlo!!! A poslouchejte vaše tělo, ten jedinečný shluk neuvěřitelných 50 bilionů inteligentních buněk, který potřebuje něco úplně jiného než jiný, byť podobně úžasný, shluk vašeho souseda.

V našem pojetí, co člověk to alternativní (jedinečné) stravování.

A teď na mně můžete naházet kameny 

P. S. Uf, není to úleva? Moct o tom přestat přemýšlet a prostě se dobře najíst?